wz


Oficiální zpráva z jubilejního 25. letního soustředění našeho oddílu ve Štědroníně

         VEDRO!!!
To byl největší dojem letošního soustředění – všudypřítomné vedro. Ve dne, v noci, prostě trvale!
Prý je to důkaz existence pekla pod zemí nebo alespoň důkaz globálního oteplování.
Ano, i v minulosti jsme zažili vedro, kdy i psi hledali stín, vrány se horkem kácely za letu a hovada přestávaly štípat, ale nikdy to nebylo tak vytrvalé. A vedro, že by ani ťavu nevyhnal, bylo už před naším soustředěním a ještě dlouho po něm. Nicméně kulminační bod, kdy teplota dosahovala na 35 – 38 stupňů, jsme prožili zrovna v době, kdy jsme na sportovním soustředění měli cvičit a ne se válet u vody.
        


Klikni pro zobrazení velkých společných fotek

         Hlášky letošního soustředění
  • Přijde čas, kdy se zima zeptá, co jsi dělal v létě. Tak to jí řeknu klidně hned, potil jsem se, nadával a zase potil.

  • „Počkej na mě ty idiote! To mám za to, že jsem za tebe v baru platil? Počkej na mě, to je jediné o co tě žádám! Počkej na mě do p.či!”
    (Franta přemlouvá Lukáše při přespolním běhu. Když to ale dělá přes půl vesnice a Lukáš je nahluchlý, tak holt Franta zůstal sám.)

  • To jsem si vždycky přál, přežrat se šlehačkou!
    (Matěj na zasedání Bratrstva při testování bojového prostředku)

  • Já jsem se schválně nechal pokreslit, abych nebyl podezřelej.
    (Šimon mazaně kamuflující svoji účast na kanadské noci)

  • Tu nechci, já si vybírám jen mladý kusy.
    (Franta reaguje na nabídku starší partnerky)

  • Utíkej Franto utíkej, honí tě Hopík velikej!
    (On teda Adam je taky malej hubeňour, ale jako strašák na Frantu docela zabíral)

         Začalo to tak hezky!

        První den odpoledne pršelo. To jsme ještě nevěděli, že tohle je „hezky” a budeme na to následujících 14 dní vzpomínat. V ten den nám to ale zabránilo v obvyklé družstevní soutěži. Štafetové obíhání našeho území jsme zrušili v obavě, že se na mokré trávě někdo přerazí hned první den. Ani jsme s nováčky neobcházeli seznamovací kolečko. Stejně tady byli letos jen tři (další přijeli až na druhý týden).

        I druhý den ráno bylo hezky – pršelo místo ranní rozcvičky. To jsme ještě pořád nadávali. Pak už jsme se na déšť jen těšili a užívali si, když spadlo pár kapek (teda s výjimkou toho, když jsme zmokli na první cyklovyjížďce, ale to už bylo vedro a moc to nevadilo).


         Mučednický kůl

        Ježíši, co to je? Čuměli jsme a nechápali. Kde se vzal, tu se vzal uprostřed našeho území, mučednický kůl. Přímo pod bývalou velitelskou chatkou, kde se vždy scházíme, když potřebujeme něco říct, někam hromadně vyrazit atd. Nějaká předcházející skupina ho tady instalovala poměrně napevno do země a nechala nám ho tam. Smysl toho nesmyslu jsme až do konce tábora neodhalili. Jen jsme ho občas využili.


         Karatisti všude, kam se podíváš

        Už poněkolikáté jezdíme do Štědronína společně s karatisty z oddílu pana Švejdy. Těch je čím dál míň, bylo jich tam jen pár. Letos se ale vyskytnul oddíl početnější než jsme my. Taky cvičí Shotokan jako my (cvičili stejné katy), vede je pan Steklý, ale to je vše, co o nich víme. Neměli tendenci se nijak družit, stačili si sami a my jsme je taky nijak aktivně nekontaktovali. Bydleli na baráku, na jídlo chodili první a my poslední, na trénink tím pádem vyráželi dřív než my. Měli jsme obavu, jak se s nimi porovnáme na hřišti, že nám obsadí část, kde je stín. Ale „vzteklouni” se vždycky dobrovolně uklidili na sluníčko, na opačnou stranu hřiště k „sakurám” a my jsme je viděli jen zpovzdálí. Kdyby chtěli, tak by nás převálcovali, ale byli neškodní a přezdívka vzniklá zprzněním jména trenéra k nim vůbec neseděla.


         „No to jsme zrovna potřebovali!”

        „Aby nás někdo zlil vodou hned jak přijdeme k bazénu!” Spustila zhurta maminka prudička se dvěma spratečkama. „To je teda zvěřinec!” Tím jako myslela nás. A nám to vůbec nevadilo. Když se bojí vody, ať neleze k bazénu! Kolem bazénu se prostě cáká. To netušila, že jsme u toho bazénu poprvé a jen zlehka se rozehříváme. Dokážeme ztropit mnohem větší bugr, když se do toho pořádně „vopřem”. Bude hůř, mnohem hůř. O tom měla možnost se spolu s dalšími prudiči v následujících dnech přesvědčit.

        Už několikátý rok za sebou přemýšlíme, proč prudí vždy právě a pouze členové (vedoucí) rybářského tábora. Konkrétním člověkem to není. Prudička a notorická stěžovatelka ze dvou minulých let tam letos vůbec nebyla. A stejně zase prudili jen rybáři. Možná se báli, že jim ty jejich otylé dětičky utopíme. Nebo že se utopí samy a tak je drželi ve vykolíkované čtvrtině bazénu a tam jsme zase nesměli my.
       Jediné vysvětlení, které nás napadlo, je frustrace z jejich marné snahy chytit nějakou rybu. Rybaření prý uklidňuje. Ale v takovém vedru jsou ryby někde hluboko u dna, rybáři nic nechytí, jsou z toho chabrous na nervy a vylévají si to na zjevně spokojených karatistech. Taky by mě štvalo, kdybych nic nechytil a dřepěl v tom vedru celý den na břehu zbůhdarma, taky bych asi prudil.
       Ti jejich haranti fakt byli tlustí. Ne tak nějak normálně, ale americky tlustí. To mají z toho dřepění na břehu. A ještě jsou z toho vynervovaní.

        „Víte, proč je na té ceduli napsáno Zákaz skákání do bazénu?”, tázal se výhružně vrchní rybář, když jsme k bazénu přišli a houfně do něj naskákali. „Jasně, že víme”, odvětil jsem drze a naskákal jsem tam taky. „Tak proč tam skáčete?” – „No protože víme, na co tady ta cedule je doopravdy.” – „Eeeee?” – „No přece aby se provozovatel vyvinil, když se při tom skákání někomu něco stane. Prostě řekne, to máte z toho, že skáčete do bazénu, když je tady noha na noze.”
       Dopadlo to docela zajímavě. Nejtlustší rybář po pár dnech skočil na jednoho z malých karatistů. Byl z toho vyplesklý víc než ten karatista (už ani nevím, kdo to byl, nic se mu nestalo). Přišel se omlouvat. Jasně, stane se, to se stoprocentně ohlídat nedá. Ale pak už neprudili.


         Rozvrh soustředění

        Předem připravené aktivity se dělí na ty, které „Prostě stihnout musíme”, „Jsou fajn, chceme stihnout” a „Když bude nuda”.
NIKDY v historii se nám nestalo, že bychom z nějakého důvodu nestihli ty, které „Prostě stihnout musíme”. Až letos. Kvůli vedru jsme zrušili soutěž v kumite. Je to vždy celodenní záležitost na hřišti, kde už kolem oběda není žádný stín. Nedá se to dělat někde v lese, na dlažbě jídelny, betonové podlaze pártystanu. Báli jsme se, že někdo z horka zkolabuje a tak jsme kumite poprvé v historii zrušili a nahradili ho turnajem v páce.



     Ve znamení duhy

        Tak prý v růžových tričkách vypadáme ne jako karatisti na soustředění, ale spíš buzeranti na duhové párty. No a co? My přece proti buzerantům nic nemáme, my jsme tolerantní, že jo.

        Moravcovic rodina vypadá roztomile (škoda, že chybí maminka), Vlkovic rodina vypadá roztomile (škoda, že to kazí tatínek) a vlastně všichni vypadáme letos tak nějak roztomile.



     Jak dlouho?

        Kdysi jsme byli na soustředění jen na jeden týden. To je fajn na intenzívní cvičení. Většina sportovních soustředění trvá maximálně týden. Ono se to déle dělat nedá. Pak jsme pobyt prodloužili na dva týdny, protože jsme nechtěli jen cvičit, ale taky užívat si u vody, bavit se, soutěžit, jezdit na kole. V minulosti jsme dokonce řešili návrh na pobyt třítýdenní (některé tábory takto dlouho trvají). Jenže to už je z řady důvodů moc (dospěláci nemají tak dlouhou dovolenou, stálo by to víc, nudili bychom se tam atd.). Dva týdny nám připadá tak akorát. Ale letos se nám to nějak zvrtlo. Osm účastníků se přihlásilo jen na týden. Starší kvůli brigádě a ti malí v obavě, že dva týdny bez maminky nezvládnou (a asi by opravdu nezvládli). Jenže to nám způsobuje problémy s ubytováním. Když se „na jedné posteli” prostřídá Bětka s Andy, které to tak dělají už několik let, je to OK. Ale když tam 6 lidí chce být v jednom týdnu, jsou tam „tak nějak navíc”. Chatky zamlouváme (a platíme) na celý pobyt a když je pak nevyužijeme, je to pro nás nevýhodné. V budoucnu buď budeme odmítat zájemce, kteří se s nikým nespárují, nebo to budeme dělat jako v restauraci – poloviční dětská porce nestojí polovinu, ale tři čtvrtiny ceny.



     Závody a soutěže

        Opět se ukázala výhodnost soutěžení „všichni proti všem” pro menší účastníky. Nejvíc to vyniklo v běhu. Tradiční přespolní běh „Od Amazonky nazpátek” sice očekávaně vyhráli atleti (Martin a Andrejka), ale celkově čtvrtý byl ne úplně velký Matěj Hvězda a šestý doběhl ten úplně nejmenší – Šimon Pleyer. Všichni jsme obdivovali, jak těma krátkýma nožičkama dokáže tak rychle kmitat.
        A při pohledu na graf celkových výsledků jsou v horní třetině hlavně střední a malí karatisti, občas proložení někým velkým.

Graf celkových výsledků
Graf celkových výsledků podle věkových kategorií




         Cyklovýlety

        Když je vedro, je jízda na kole mnohem příjemnější než běhání nebo cvičení na hřišti. Letos jsme tedy jezdili o něco víc než v jiných letech a moc se nám to líbilo. I když jsme na první vyjížďce zmokli, vůbec to nevadilo. Ani jsme nijak moc nebourali. Teda když nepočítám Báru, která se složila šikovně a nic se jí nestalo a Jardu, který si sice hodně odřel koleno, ale rozchodil to.
       Když jsem před prázdninami projížděl novou trasu, brodil jsem i přes Skalici. Bylo v ní tenkrát spousta vody. Říkal jsem si, že bude problém to s malými cyklisty přebrodit. V suchu, které panovalo v době našeho soustředění, bylo ale vody tak málo, že se Skalice dala překonat po kamenech suchou nohou.
       Pěšáci s Radkem vyrazili na celodenní výlet na Zvíkov. Zpátky se jim nechtělo cupitat, tak jeli lodí. Mysleli si, že kapitána přinutí přirazit ke břehu v táboře a oni vyskáčou, jako loni parta ZetCéček. Jenže smůla, loď je dovezla až do dalšího kempu, kde má standardní zastávku, a tak museli stejně pár kiláků navíc pěšky. A ještě k tomu si Radek uhnal úpal.

        Čím dál hlasitěji rodičům připomínám, že dávat dětem na cyklovýlet batoh, aby si v něm vezly pití, je nesmysl. Ono stačí, že kolo představuje třetinu váhy dítěte. Ještě když má mít něco na zádech, je to pro něj dost nepříjemné. Letos to někteří dovedli k dokonalosti – neměli normální batoh s popruhy, ale se šňůrkami, provázky (nebo jak to nazvat). A ještě k tomu dlouhými. Provázky dřou do ramen, batoh visí dítěti až pod zadek a za jízdy bimblá pod sedadlem – to musí být fakt lábuž.



     Pojmenuj předmět

        Občas na soustředění řešíme nějaký důležitý problém typu „Ze které strany se loupe banán” nebo „Jak tuba s pastou dělá barevné proužky”. Letošní spor byl o název obyčejného připínáčku. Ano připínáčku! Proto, že s ním něco někam připínáme (fotku na nástěnku apod.). Nejmenuje se to napínáček, nic s ním nenapínáme. Přesto dospěláci spontánně pojmenovali předmět jako napínáček ve čtyřech případech (Milan, Radek, Tereza, Štika) oproti dvěma připínáčkům (Mirek a Jarda). A svého bludu se nechtěli vzdát! V rámci IQ testu jsme tedy zařadili i tuto otázku, abychom vyslyšeli „hlas lidu”. A ten po vyřazení nesmyslných odpovědí (hřebík, špendlík, špičatá kovová věc) promluvil: v poměru 18:1 zvítězil připínáček. Důkazem budiž i obchodní název na krabičce.



     Jak si sundat prsten?

        No obvykle se to dělá tak, že s ním lehce zakroutíte a stáhnete ho z prstu, žejo. Jenže to by ten prst nesměl být oteklý. Zvláště pikantní to je, když prsten na oteklém prstě má hypochondr Bára. Tu moc neuklidní ujištění, že po pár dnech prst odumře, sám odpadne, a je po problému. Může se to dělat takhle, nebo takhle a dopadnout takhle. No a nebo to svěříte automechanikovi Saidovi. Ten Báru v nestřeženém okamžiku pevně uchopil a přes její hlasité protesty a kvílení s prstenem tak dlouho násilím lomcoval a kroutil, až ho sundal bez použití jakéhokoliv nářadí.

        „Tohle ti nikdy nezapomenu!” děkovala mu vysvobozená, dojatá Bára.
No dobře, neděkovala. Byla z toho docela rozhozená a myslela to jako výhružnou kletbu.


     Noční bojovka

        Většina lidí se na noční akci těší. Někdo na to, že bude strašit ostatní, někomu se líbí, když ho někdo občas postraší. Letos se nikdo nebál tak, že by to nezvládnul. Ve dvojicích dokázali dojít do cíle (pomník padlých hrdinů v lese) i ti nejmenší. Spojili jsme to i s ninja pochodem (tichý přesun táborem) a bazénovou výtržností, kterou jsme vždy dělali až na konec v kimonech. Vézt poslední den kimono domů mokré není úplně dobře, tak jsme do bazénu naskákali raději v maskáčích nebo teplákách a druhý den jsme uschnuli. A ještě jsme to spojili se soutěží „kdo nechce jít na rozcvičku”. Teda on nechtěl jít nikdo, ale právo nejít si vybojovali ti, kdo z bazénu vylovili svítící tyčinky, původně označující trasu bojovky v lese.


     Harašení

       Říká se, že zdravý dospělý člověk pomyslí na sex 6 – 8 krát za hodinu. U zamilovaných puberťáků je to naopak (myslí na sex neustále a jen několikrát za hodinu na krátký okamžik jsou schopni pomyslet i na něco jiného). Bohužel tato vzplanutí prakticky vždy rychle končí rozpadem vztahu. Ano, řeč je o letošních největších harašnících Báře a Martinovi. Bylo téměř nemožné spatřit je odděleně, v nepropleteném stavu. Teď jim to (na vrcholu vyplavování hormonů) tak nepřipadá, ale uzavíráme sázky a tipujeme, kdy to přijde (teda odejde):
- Do švestek
- Dávám harašníkům měsíc, maximálně dva
- Do Vánoc
- Do příštího soustředění
No ale třeba se všichni mýlíme. Přáli bychom jim to, moc jim to spolu sluší. A protiklady se prý přitahují. Bára podprůměrně běhá, Martin zase neumí plavat, Bára má velkou prdel, Martin je zase vyzáblý – to jsou jen příklady vzájemných výčitek, když se zrovna hádali.


     Minuta smíchu

        Obvykle se za zemřelé drží minuta ticha. Protože ale Matěj Liška smrt pouze předstírá, drželi jsme za něj (velekněze Bratrstva kluzkých sviní) s Adamem, Honzou a Hvězdičkou na našich zasedáních minutu smíchu.




     Úrazy, zdravotní problémy, simulace

        Pár minulých let nás uchlácholilo. Neměli jsme žádný větší zdravotní problém. Letos se nám ale nevyhnuly. Hned druhý den si Lukáš natáhnul achilovku. Ne, neumírá se na to, nejezdí se s tím do nemocnice, ale bolí to a pajdá se u toho s berlemi (ty si pro jistotu vždy s sebou vozíme). Pajdat v kopcovitém terénu není žádná lábuž a tak když se to po pár dnech nelepšilo, Lukáš to v pátek vzdal a odjel domů.
        Ten samý den si u bazénu způsobila bolestivou tržnou ránu malá Ema. Ani nijak moc neblbnula, prostě nešťastně upadla. Jeli jsme do nemocnice na šití, ale už nám ji nevrátili. Do druhého dne ji tam ubytovali. V sobotu měla přijet celá Fajmanovic rodina na návštěvu do tábora. Tak bohužel přijeli v omezeném počtu do nemocnice, Emu si vyzvedli a odvezli domů.
        Jen co se uvolnily berle po Lukášovi, hned se hodily Adéle. Při uklízení jídelny byla moc aktivní a upadl jí stůl hranou na oba nárty najednou. Nártní kostičky poměrně ochotně praskají, tak jsme měli obavu, že bude mít v sádře obě nohy naráz. Naštěstí se ukázalo, že to má jen pohmožděné. Na jedné noze hodně, na druhé trochu. Místo sádry vyfasovala kosmickou nohu a zůstala v táboře. Po pár dnech najednou odložila berle a začala normálně pobíhat. Skoro by si zasloužila pasovat na letošního největšího simulanta.
        V pátek večer už jsme balili a možná se i rouhali, že už se snad nic nestane. Matyáš ale zkoušel úder loktem (empi uči) a bohužel do okna chatky. A ještě navíc zvenku dovnitř, což mělo za následek sklo na posteli pod oknem. Ještě horší bylo, že na posteli ležel nic netušící Jirka a měl docela kliku, že ho to netrefilo do oka. Loket si Matyáš rozříznul v místě ohybu, takže se rána hezky rozšklebovala a bylo třeba ji zašít. „To je šikovnej chlapeček!” chválila Matyáše sestřička v nemocnici, protože nebrečel. Jo, rozmlátit okno poslední den určitou dávku šikovnosti opravdu vyžaduje.
        A to nepočítám Jardu, který při celodenním výletu na Orlík upadl z kola a rozbil si koleno. Toho jsme šít nemuseli ani nejel domů. A podobné to bylo i s Jirkou, který si při přespolním běhu nepříjemně rozbil kolena obě, a to méně rozbité si pak ještě dorozbil po pádu z kolonožky. Nepočítám ani Káju a Tomáše, kteří kvůli zdravotním problémům dorazili na tábor až o několik dní později.
        Docela jsme si hlídali i úžeh a úpal, takže tyto problémy postihly ve větší míře jen Járu a asi nejvíc „kovářovu kobylu” doktora Radka. Oba to během dvou dnů bez následků rozchodili.


     Challenge je když...

        Definice „výzvy”: Challenge je, když nějaký trouba vymyslí nějakou blbost, navádí ostatní (obvykle na internetu), aby to dělali a fotili se u toho. Pak se baví tím, kolik ještě větších troubů mu na to skočilo. Nevím, komu na to skočil Pavel, ale skočil po zádech do kopřiv a celá záda si při tom popálil. Letos byly kopřivy (asi v důsledku sucha) obzvláště pálivé. I běžné letmé žáhnutí bylo hodně nepříjemné, bylo to cítit ještě druhý den.


     Nejhodnější karatista?

        Každý školní rok vyhlašujeme „Objev roku” – nejšikovnějšího, nejpoctivějšího nováčka. Letos to bylo dlouho nerozhodně. Měli jsme dva prvňáčky, kteří spolu celý rok „soupeřili” – Štěpán Betka a Šimon Pleyer. Štěpán se ujal vedení poté, co získal bílý pásek. Šimon ho ale na soustředění dohnal a protože Štěpán „vyměknul” a na soustředění vůbec nejel, tak se vítězem stal Šimon.
       Kromě toho jsme ho (spolu s nezpochybnitelnou Eliškou Bilavčíkovou) vyhlásili i nejhodnějším karatistou tábora. Jeho starší sestra však v jeho případě to rozhodnutí zpochybňovala – prý se umí přetvařovat a je to vlastně darebák převlečený za hodného karatistu. My jsme ale poznali jen jeho lepší stránku. Snad jen s malým náznakem darebáctví – aktivně se účastnil se staršími darebáky „kanadské noci”, kdy spící nevinné jedince patlali pastou a kreslili jim fixou po obličeji. Původně jsme mysleli, že i Šimon byl obětí, ale prý se sám nechal dobrovolně pokreslit, aby nebyl podezřelý.


     Fan club

        Na každé naše soustředění se (zejména o prostředním víkendu) sjíždí řada našich bývalých členů. Někteří se jen mihnou, někteří pobudou pár dní, někdo si s námi i zacvičí a je i pár takových, kdo nám zajistí nějaký program. V minulosti to bylo cvičení s bičem a lukostřelba (Jirka Huhu Hudec), střelba z airsoft zbraní (Honza Pilař), netradiční trénink (karate – Zbyněk Zima, kruhový trénink – Kája Čutka). Letos to byl Martin Zelenka, který nám přivezl na vyzkoušení kolonožky.



     Kolonožky

        To vezmete segway a uříznete tomu řidítka až u země. Případně vezmete skateboard, postavíte ho naštorc a kolečka dáte na bok. A máte z toho kolonožku (hoverboard). Má to sice gyroskop udržující rovnováhu jezdce, ale přece jen je to mnohem víc vratké než segway (ostatně i na něm se jeho vynálezce nakonec zabil). Tyhle věci nám na víkend přivezl náš bývalý člen Martin Zelenka, který na to má v Praze obchod. Dal je karatistům na celý víkend napospas. A ti se na tom zkušeně proháněli ve dne v noci, dokud se tomu nevybila baterka. A až se vybila, nechali nepojízdnou kolonožku nezodpovědně povalovat, tam kde zrovna byla. Nacházeli jsme je po celém táboře a poskytovali jim krmení ve velitelské chatce. Kupodivu se žádná neztratila (respektive všechny se našly).


     Velká pr...?

        No to je úplně nejlepší, pořídit si moderní plavky ve stylu „tanga” a pak si stěžovat (jako některé naše holky), že někdo poukazuje na velkou prdel! Když prakticky celá z těch plavek holá kouká, tak si toho každý rovnou všimne. Kdyby ji měly schovanou aspoň kouskem látky, tak to není tak nápadné. A ještě k tomu, když je fakt velká :-).
       Holé jsme nefotili, to by bylo porno, harašení nebo něco takového. Tak aspoň zahalené – jsou velké nebo ne?



     Zasloužilí členové

        Funguje to tak na všech dlouhodobě se opakujících táborech. Z těch nejmenších účastníků se stávají větší a větší, až se z nich stanou praktikanti a posléze vedoucí oddílu. U nás je to podobné, jen to tak nenazýváme. Ti starší, kdo jsou členy našeho oddílu už léta, nám pomáhají s malými nováčky na trénincích v průběhu roku, vedou družstva jako kapitáni na soustředění, organizují některé tréninky a další aktivity (příprava táboráku). Podílejí se i na organizaci soutěží, zkouší si funkci rozhodčích při katách a kumite. Třeba dělat rozpisy na soutěže (pavouky), zapisovat výsledky, stopovat čas, to jsou činnosti zdánlivě jednoduché, ale pro nás trenéry je to „vopruz”, když bychom se tím měli pořád zabývat. Už několik let to sama od sebe dělá „zapisovatelka” Eliška. Moc nám tím pomáhá a my si toho vážíme.

        To, že už jsme letos byli na 25. soustředění znamená, že my vedoucí už stárneme. Do budoucna budeme potřebovat, aby nás někdo nahradil. Šikovných lidí máme celou řadu (Kája Moravec, Jarda Brabec, Adéla a Martin Fraňkovi, Sandra Paulerová, Eliška Pleyerová, Bakulíci, Dan Mikulka). Když je necháme vést trénink, dělají to dobře. Ale dělat oficiální funkci trenéra s licencí, na to se nikdo moc nehrne. Ať už z časových důvodů (pracovní zaneprázdněnosti) nebo momentální „podměrečnosti”, nedospělosti. Obáváme se, že do doby, než my současní trenéři skončíme ve starobinci, nenajdeme nikoho, kdo nás nahradí a oddíl prostě zanikne.



     Aerobitch trénink

        Velké holky (Eliška, Andy a Julča) se aktivně nabídly, že zorganizují netradiční trénink. Něco jako vodní aerobik (aerobitch – tak to nazvala Julča). Jako že pustí hudbu z modrozubého repráku, budou poskakovat na břehu a všichni ostatní budou totéž dělat ve vodě. Bylo to super, všem se nám to líbilo. Jen si holky neuvědomily, že voda docela brání v pohybu a ponořený člověk prostě nestihne poskakovat stejně rychle, jako ten na břehu. Tak jsme se tam občas jen nekoordinovaně zmítali, zatímco holky na břehu hezky tančily.



    















Bungee Jumping

        Na našich dávných soustředěních v letech 2003 – 2005 bylo naší oblíbenou zábavou skákání ze Zvíkovského mostu. Vrhla se tehdy celá řada členů našeho oddílu včetně nás vedoucích. A pak dlouho nic, nějak jsme vyměkli. Až loni projevil zájem Adam Grabovski, že by si taky rád skočil. Letos už to měl schválené od tatínka jako dárek ke 12. narozeninám. Měli jsme to i předběžně domluvené s pořádající firmou, že může skočit s někým v tandemu, protože je moc lehký (minimální váha je 50 kg). Dohodnul se s Bárou. Jenže to zase nevyšlo. Zjistili jsme, že nejde ani tak o váhu, ale o útlé nožičky. Neměli na něj dostatečně malý popruh. Hrozilo by, že jim z toho vypadne a tak ho skákat nenechali. Prý až trochu ztloustne.

        Bára si to ale ujít nenechala a skočila sama. Na to, že je jinak docela nervák, tak skočila perfektně, profesionálně. Video z „vrhu” je zde.

       Nevím, zda se rozhodl spontánně až na místě, nebo to bylo již dříve promyšlené, ale jako další skokan se přihlásil Honza Bakule. I jeho skok byl super – video zde.


     Táborák

        Táborák míváme vždy v sobotu, kdy je v táboře asi největší množství bývalých členů na návštěvě. Letos věštili na sobotu déšť a tak jsme chtěli táborák udělat už v pátek. Špekáčky už jsme měli koupené, návštěvníci už tu byli a dokonce u ohniště zbyla po někom hromada dřeva. A navíc jsme chtěli v noci pozorovat zatmění Měsíce. Neukázalo se to jako dobrý nápad. Všechny skupiny kromě nás totiž odjížděly po týdnu a poslední den chtěli mít táborák. Museli jsme zahánět zájemce na ostatní ohniště – baráčníky k baráku a parkouristy k chatě Rosutec, protože tam bydleli jejich vedoucí, a ještě se hádat o napichovátka. U „našeho” ohniště ještě k tomu stanovala parta civilistů a chystali se taky opékat. Dřevo tam ale bylo už před jejich příjezdem, tak jsme ho adoptovali a prohlásili za naše. A nakonec jsme adoptovali i ty civilisty. Moc jich nebylo, tak jsme se vešli. Jen to dřevo se nám trochu pomstilo. Nevíme, co to bylo za druh, ale černilo nám špekáčky.
       Krásně jsme to zorganizovali na pátek a v sobotu, když už všichni odjeli, tak bylo samozřejmě hezky, nepršelo. A zbyly nám i špekáčky, tak jsme oheň rozdělali ještě jednou.


     Zatmění Měsíce

        V pátek 27. července mělo nastat úplné zatmění Měsíce. Není to jev úplně výjimečný, stane se to každých pár let, ale letos mělo trvat nejdéle v celém 21. století (hodinu a 43 minut). Těšili jsme se, že budeme úkaz pozorovat při táboráku. Jenže byli všude po obloze černí mraci. Aby zapršelo, to ne, ale zkazit nám podívanou, na to je užije! Tak snad příště. Déle trvající zatmění bude až 9. 6. 2123.



     Jak zaplašit komára

        Čuchám, čuchám člověčinu! To bude sladká krev, když to má na sobě odpuzující náramek! To je ale hnusnej smrad, no tak ho teda nekousnu do nohy, ale třeba do zad. Takhle nějak asi funguje náramek proti komárům a klíšťatům. Ale jako placebo dobrý. Matěj ho poctivě nosil a určitě si liboval, jak ho komáři nekoušou. Oni letos nekousali nikoho. I na komáry a klíšťata bylo moc vedro.

    

     Trička z celé naší historie

       



Videa a sestřihy

(Jen na DVD, na WWW jsou odkazy nefunkční, nevejde se to tam – místo přímého spuštění lze použít odkaz na Facebook)

Pro přehrávání musíš mít něco, co ti schroustá a přehraje soubor AVI ve formátu DivX se zvukem MP3 (většinou Windows Media Player a příslušné kodeky, nebo se to otevře rovnou v internetovém prohlížeči).

Aerobitch trénik           Flaškový trénink
Bungee Jumping Bára   Bungee Jumping Honza
Ohňostroj   Rozhazování cen  
Šlehačková bitva   Trampolíny
Zkoušky na 2. kyu – Kata     Zkoušky na 2. kyu – Kihon  


Fotky

       Jako vždy jsme se snažili naše konání „zvěčnit pro příští generace”. Abyste měli co ukazovat rodičům, spolužákům, známým a v budoucnu svým dětem. Fotek jsme pořídili skoro tisíc. Pod tímto odkazem jsou rozděleny podle témat. Na „DVD z Úschovny” jsou fotky v plném rozlišení, na webu pouze ve velikosti 800 x 600 (nevešly by se tam, stejně jako videa).
       Na DVD jsou samozřejmě fotky z celé naší historie (všechna soustředění, záběry z tělocvičen, turnajů a dalších akcí).


Alba účastníků

       Na většině našich fotek ze soustředění jsou poměrně logicky lidé – karatisti. Abyste nemuseli hledat, na kterých fotkách je vaše postavička, jsou zde fotky roztříděny do tzv. „Alba účastníků”. Toto album jsme dělali z každého našeho soustředění. Letošní novinkou (dostupnou pouze na DVD) jsou alba všech účastníků všech letních soustředění – buď jako alba jednotlivých let, nebo jako hromadný seznam účastníků s jejich fotkami.


DéVéDéčko

        Na oddílovém „DVD” budou fotky, videa, a další různé materiály. Pokud něco hledáš (zkušební řády, kata, pohádky, klipy, které jsme si promítali, fotku měkoně atd.) je pravděpodobné, že to tam najdeš. Jen si to DVD musíš pořádně prohlédnout.

       Stejně jako v minulých třech letech už nebude fyzické DVD a letos ani soubor ISO. Průměrná počítačová gramotnost národa postupně klesá a tak s ním spousta lidí neumí pracovat, nemá na to software a vlastně ho ani nepotřebuje. Prostě to jen zkomprimuju do jednoho souboru a ten nakopíruju do Úschovny. Všem zájemcům dám jen odkaz na stažení. Doufám, že si s formátem ZIP bude většina lidí umět poradit lépe.

     Soustředění 2019

Jako vždy jsme se už při odjezdu objednali na další rok. Termín 26. soustředění oddílu je 20. 7. – 3. 8. 2019


Náměty a připomínky zasílejte na adresu: Mirek Budín